INFORMACE
ZÁŠTITY
TÝM
TISKOVÉ ZPRÁVY

EXPEDICE Z101 se vydává nejen po stopách H+Z

Převrat v Súdánu: co se děje ve třetí největší africké zemi?


Protesty v hlavních súdánských městech odrazily milice.

Na konci září 2021 začala světová média informovat o vnitropolitickém pnutí ve třetí největší africké zemi, které po pár týdnech vyvrcholilo v největší krizi za uplynulé dva roky. Od chvíle, kdy v zemi proběhla na sklonku roku 2018 revoluce a od moci byl odstaven prezident Umar al-Bašír, začalo mezinárodní společenství brát Súdán na milost, která měla vyvrcholit zrušením posledních mezinárodních sankcí. To však přerušil neúspěšný a následovaný ještě jedním, tentokrát už úspěšným, pučem, o jehož důsledcích pro Súdán, stejně jako celý Roh Afriky, lze jen spekulovat. Linda Piknerová píše článek přímo z místa.

Pokus o analýzu a uchopení souvislostí aktuálních událostí je třeba uvést tím, že množství dostupných relevantních informací je nejen omezené, ale také se mění takřka každý den.  

Pozadí pádu prezidenta Umara al-Bašíra

Za výchozí bod pro nedávné události můžeme považovat revoluci z konce roku 2018. Ta připravila o post prezidenta Umara al-Bašíra, nechvalně proslulého za aktivity v západosúdánském Dárfúru označované jako genocida. Revoluce zároveň vytvořila základ pro vznik toho, co my označuje jako občanská společnost. Odchodem Bašíra se země zbavila vůdce, jenž vládl od konce 80. let, zavedl v zemi právo šaría, přivedl do ji do mezinárodní izolace, kdy OSN na zemi uvalilo sankce. Izolaci Súdánu na mezinárodní scéně umocňovala atmosféra 90. let 20. století, která příliš nepřála pragmatickým spojenectvím z období studené války. Bašír byl obviněn z genocidy a zločinů proti lidskosti a byl na něj vydán mezinárodní zatykač. Avšak jak Bašír, tak řada dalších států zatykač ignorovali a umožnily súdánskému prezidentovi oficiálně vycestovat. V roce 2010 Bašír vyhrál další prezidentské volby a skoro dekádu to vypadalo, že bude moci soutěžit s jinými africkými státníky o primát v délce setrvání v čele země. 

Jedinou, ovšem pro další vývoj podstatnou změnou, bylo vyhlášení nezávislosti Jižního Súdánu v červenci 2011, kdy se Jižní Súdán stal nejmladším africkým státem. Po rozdělení obrovské země, jejíž jih vždy tendoval spíše k Ugandě či východní Africe, se konflikty přesunuly do pohraničních regionů bohatých na ropu. Sem začaly směřovat zahraniční těžařské společnosti a vytvořily z nové mezinárodní hranice svébytný ekonomický prostor. 

Odtržení Jižního Súdánu však ani zdaleka nepřineslo klid do vnitřních záležitostí Súdánu, který i tak zůstal etnicky heterogenní. Súdán se za vlády Bašíra dostal na americký seznam zemí podporujících terorismus a ze strany OSN na něj byly uvaleny mezinárodní sankce, z nichž některé na konci roku 2021 stále platily.  

Přelomový moment pro Súdán přišel na konci roku 2018, kdy v zemi proběhla revoluce a na jaře 2019 byl Bašír odstaven od moci. Nově vytvořená vláda, v čele s civilistou Abadallou Hamdokem, obsahovala civilní i armádní složku a začala přijímat řadu opaření, která měla povzbudit zahraniční investory. Tento kapitál se měl stát základem súdánské ekonomiky, která byla zdecimována sankcemi a současně se musela vyrovnat s tím, že významná naleziště ropy zůstala buď na území Jižního Súdánu nebo v pohraničních regionech zejména Jižního Kordofánu, který je značně nestabilní. Vedle toho zde působí velký počet zahraničních těžebních společností, které prioritně sledují své zájmy. V důsledku nových kroků vlády v oblasti infrastruktury, boje s negramotností a chudobou se podařilo uvolnit investiční prostředí, což vyvrcholilo na konci roku 2020 vyškrtnutím Súdánu ze seznamu zemí podporujících terorismus. Zemi dokonce navštívil prezident Světové banky a byla jí přislíbena mezinárodní půjčka. 

Súdánská tranzice a krize

Prvním znamením, že súdánská tranzice nebude tak poklidná, jak by se při pohledu zvnějšku mohlo zdát, byl neúspěšný pokus o svržení premiéra Hamdoka z konce září. Zájem o politický život je pochopitelně nejvíce patrný v metropoli Chartúm, kde se v druhé polovině října začaly organizovat demonstrace na podporu civilní složky vlády. K politické krizi se přidala krize pohonných hmot a surovin v důsledku zavření strategického přístavu Port Súdán.

Vše vyvrcholilo 21. října akcí, kdy lidé v ulicích napříč generacemi skandovali hesla na podporu civilní vlády. Ulice byly plné jak mladých mluvících skvělou angličtinou, tak starých, kteří emotivně vysvětlovali, že už nechtějí být ovce, které jen tupě poslouchají, co se jim řekne. Naráželi na Bašírův režim, kdy nemohli žádným způsobem ovlivňovat směřování země a otevřeně podporovali Hamdoka a civilní vládu, směřující v roce 2023 k parlamentním volbám. 

Právě složení parlamentu totiž představuje podstatný bod celého transformačního procesu, který má vyvrcholit v roce 2023 všeobecnými parlamentními volbami. Stávající parlament totiž sice schvaluje potřebná opaření vydávaná vládou, ale jeho členové byli kooptováni, a nikoliv voleni a uspořádání svobodných voleb je něco, co místní (oprávněně) považují za nezbytný krok k završení celého přechodového režimu. Ochota běžných Súdánců snášet ekonomické příkoří posledních dvou let měla být vykoupena právě volbami, po kterých lidé v ulicích volali. Ponechme zcela stranou úvahy o tom, jak volby v zemi, kde s nimi není žádná zkušenost, zorganizovat technicky tak, aby nedocházelo v jejich průběhu k manipulacím. Faktem je, že běžní lidé po jejich uspořádání volají.

Převrat 25. říjen a co dál?

Lidová demonstrace z 21. října byla místními chápána tak, že žádná změna nastoleného kurzu není možná. Avšak již 25. října proběhl další převrat. Premiér Hamdok byl zatčen, letiště v hlavním městě bylo uzavřeno, ulice byly plné vojáků, kteří začali střílet do demonstrantů a zásobování všeho se ještě zhoršilo. Moc ve státě převzal generál Burhan a jeho ozbrojené žoldnéřské složky, z jejichž řádění mají obyčejní obyvatelé oprávněnou hrůzu, protože jejich členové mají na svědomí incidenty v Dárfúru. Obří protesty v hlavních súdánských městech milice odrazily, k čemuž využily mj. zablokování internetu a zpomalily tak přenos informací. Lidé se uchýlili ke strategii dobře známé z roku 2018, kdy se začali shromažďovat na předem určených místech ve smluvený čas, a to bez nutnosti komunikace prostřednictvím sociálních sítích, takže protesty pokračovaly prakticky celý listopad. Běžní lidé přestali chodit do práce, čímž dávali najevo svůj nesouhlas s Burhanem, zatímco vysocí manažeři pobývali v poloprázdných kancelářích po celou pracovní dobu, ale fakticky žádnou práci vykonávat nemohli. Např. banky tak měly formálně otevřeno, ale reálně nefungovaly, protože finanční transakce neměl kdo vyřídit. Opakovaně došlo k obměnám na ministerských postech a Burhan podnikl celkem logicky útok na místní média, která pro něj byla potenciálním zdrojem nebezpečí. 

Závěrem

Vše vypadalo jako klasický vojenský převrat až do chvíle, než na konci listopadu spolu bok po boku vystoupili Burhan s Hamdokem a oznámili, že Hamdok bude premiérem vlády, ve které nebudou žádní civilisté. V tu chvíli lidé v ulicích nechápali, co se děje a Hamdok se pro ně stal zrádcem. Uzavření dohody mezi oběma stranami provázely nepokoje a pocit zrady od staronového premiéra. Objevilo se množství spekulací, kdo za tím stojí, nicméně konec roku se nesl v očekávání možného uklidnění celé situace. Na začátku ledna pak Hamdok po několika dnech přešlapování na místě na post premiéra rezignoval s tím, že není schopen naplňovat civilní vládnutí a fakticky je loutkou v rukou armády. 

Tu dnes reálně tvoří dřívější žoldáci nechvalně proslulí svým řáděním na západě země, kteří se stali součástí regulérních ozbrojených složek s neomezeným přístupem ke zdrojům. Běžní obyvatelé otevřeně uvažují o emigraci, ulice měst zaplavují odpadky a násilí je na denním pořádku. Znovu se objevuje nedostatek základních potravin. Lidé v ulicích protestují, režim reaguje opakovaným vypínáním internetu a součástí života se stává rabování. Z informací od místních je patrná rostoucí frustrace ze stavu věcí, která je navíc umocněna stahováním mezinárodních jednotek v čele s kancelářemi OSN mimo Súdán, což svědčí o aktuální rezignaci mezinárodního společenství na vývoj událostí. 


O autorce: Linda Piknerová dříve působila jako odborná asistentka na Katedře politologie a mezinárodních vztahů Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. V současnosti je členkou Expedice Z101, která jede po stopách Hanzelky a Zikmunda napříč Afrikou a Amerikou. Byla očitou svědkyní súdánských událostí z podzimu 2021, které ji zastihly v Chartúmu.

Zpět